Zkrátka letenky.cz

Monika Kovářová pracovala tři roky jako palubní průvodčí u ČSA. Po celou dobu, kdy trávila hodiny a někdy i celé dny ve vzduchu, studovala denní studium na Karlově Univerzitě. Studium během této práce úspěšně dokončila a dnes se již věnuje „přízemnějším“ pracovním povinnostem.

Jak tě napadlo přihlásit se do konkurzu na letušku? Byla jsi vedena spíše finanční situací nebo splněním svého dětského snu?

Přivedla mě k tomu kamarádka z vysoký, která již prošla výběrovým řízením – tak mě napadlo, že by to byla fajn zkušenost za hezký peníze a lákal mě systém slev na letenky po celém světě.

Je obecně známo, že je o tuto pozici poměrně velký zájem. Bylo těžké projít výběrovým řízením? Musela jsi se na něj nějak speciálně připravovat?

Výběrové řízení z mého pohledu náročné není, ale asi to bylo tím, že to pro mě nebylo splnění celoživotního snu, spíš jsem to šla jen zkusit. Člověk skládá zkoušku ze 2 jazyků (angličtina a další světový jazyk), musí projít psychologickými testy a tělocvikem (tam mě nejvíc potrápil šplh a seskok z 10ti metrové věže do bazénu) – nakonec nás čekal pohovor před komisí, která hodnotí vzhled (zvážili nás a změřili), řeč těla a obecně vystupování. Je to docela náročné na čas, ale to všechny výběry.

Byl pro tebe úvodní kurz pro palubní průvodčí náročný?

Byla to velká zábava a většinou to bylo i hodně zajímavý. Musela jsem na semestr přerušit školu, protože to bylo na 3 měsíce každý den (8 hodin). V kurzu nás bylo 10 - 9 holek a 1 kluk. Hodně mě bavila zdravověda a evakuační postupy, kdy jsme vše trénovali na maketách letadel… hodně zajímavý. Ale na konečný zkoušky jsem se docela učila, nebylo to úplně jednoduchý.

Jaké byly tvé první lety „na ostro“? Byla jsi nervózní nebo vše probíhalo víceméně hladce?

První let jsem měla ve vrtulovým letadle ATR na cestě do Košic. Takže malý letadlo, málo cestujících a komorní atmosféra – naštěstí vše probíhalo bez problémů – ale nervózní jsem byla hodně. Hlavně cestou na letiště, během převlíkání do uniformy a předletové přípravy. Hodně mě zkoušeli. V letadle jsem se pak hodně smála, měla jsem radost, že už je to „na ostro“. A těšila jsem se na všechno, co mě čeká. Je to trochu závratný pocit - do té doby jsem letiště znala jenom jako cestující, takže to bylo moc zajímavý.

Vzpomínáš si na nějakou vtipnou situaci, která nastala při letu?

Legrace byla v rámci posádek – jinak je to práce jako každá jiná – kdo pracoval v gastronomii nebo ve službách obecně, tak to zná. Vzniká situační humor, jak směrem od cestujících, tak od posádek k cestujícím (Jednou kapitán hlásil Čechům, co se jeli koupat do Tuniska, že musí nejdřív najít brýle, aby jim mohl říct, kde přesně se nacházíme a že na přístroje taky nevidí, takže údaje o výšce letu a teplotě venku řekne dodatečně. Byl to drsný humor, který ne každému přišel k smíchu, ale posádka se bavila. Pak nám ale docela dlouho trvalo, než jsme lidi na palubě uklidnili).

Co se ti na práci letušky nejvíce líbilo?

Pohled z okýnka na sluncem ozářené mraky, když dole bylo hnusně, pocit při přistání, možnost vracet se domů z dálek, směs kultur na palubě… a v neposlední řadě pobyty v New Yorku, Torontu, Montrealu, Dubaji, Colombu…

Měla jsi také možnost podívat se mimo letiště a trochu si užít destinací jako turista?

Na to jsem už asi odpověděla – hodně letů je otočkových – říká se tomu dvojboj. Jsou to lety hlavně po Evropě přes den – letí se třeba PRG-AMS-PRG a potom hned PRG-CDG-PRG. Je to 12 hodin v letadle, kdy se posádka nedostane ani na letiště do tranzitu. Pak jsou ale lety přes noc, kdy se spí v hotelech. A třešinkou na dortu jsou pobyty – pár dní nebo i týden v destinaci – asi nejhezčích jsem měla 10 dní ve Venezuele, respektive na ostrově Isla Margarita, kam jsme vozili Čechy k moři a celý ten jejich pobyt jsme tam byli taky.

Co bys označila jako nejnáročnější součást této práce?

Neustálou a chronickou únavu z časových posunů, kterou člověk nikdy nedospí… práce s lidmi je taky sama o sobě hodně náročná a lidi jsou čím dál tím agresivnější. Nejhorší jsou opilí cestující, kteří jsou pak v 10 km ve vzduchu agresivní. Hodně náročné a stresové jsou potom situace, kdy cestující řeší nějaký zdravotní problém – to jsou ale zátěže, na které jsou posádky připravovány a mají k dispozici kvalitní vybavení na palubě.

Bála jsi se někdy při letu?

Bála jsem se jednou, byla obrovská vánice a přistávací manévr byl nebezpečný, ale piloti to zvládli na jedničku. Všem v letadle se tenkrát hodně ulevilo, že jsme na zemi.

Proč jsi se nakonec rozhodla opustit tuto pozici?

Složila jsem závěrečný státnice na VŠ a chtěla jsem po 3 letech spát ve vlastní posteli víc než po hotelích… navíc jsem chtěla začít pracovat jinde a jinak. Občas se mi ale po tom nepravidelným rytmu a neustálém loučení a vítání zasteskne.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů v profesionálním i osobním životě!

Jak se stát letuškou či stewardem? Bližší informace naleznete zde

Komentáře

Zaujal váš náš článek? Zajímaly by vás ještě další informace o tomto tématu?
Zeptejte se nás v diskusi k tomuto článku!